Ondra Roček, Matěj a Láďa Bížovi

Náš reportér Jarmusz Szwiglo (je z Opavy, omlouváme se za českou gramatiku) zpovídal minulého a současného kouče Matěje Bížu a Ondru Ročka:

Vážení vrstevníci, hráči, koučové – manažeři, Ondro a Matěji, jak vzpomínáte na softballové začátky v Tempu téměř před 30 lety?

Ondra: Jak jinak než v tom nejlepším. Autobusem číslo 215 k Modráku a pak mezi pěknými baráčky na staré Tempo. Místo, které mělo nepopsatelnou atmosféru. Vonící zatuchlé šatny plné prachu, klubovna s robustním barem a limonádou. Neregulérní hriště, které bylo  obrostlé krásnou zelení a obtočené běžeckým oválem, kdo odpálil až na tenis byl král. A na devítce, se hrálo o plot. A pak zase společně s klukama (Matěj, Štoča a další) zpět na Kačerov, kde jsme se rozdělili.

Matěj: Já jsem se dlouho na Tempo těšil. Jezdili jsem tam s tátou dívat se na sestru, jak hraje. Čekal jsem, komu ulítne míček při rozhazování, abych ho mohl vrátit a obdivoval, jak jim to jde. Dodnes si vzpomínám na nadhazovačku Sašu, která házela úplně neuvěřitelně, ale bohužel pak zahynula při autonehodě. Brych tehdy měl jasné pravidlo, že na tréninku se může až od 10 let. Tak jsem se hned na začátku září 89 hlásil na starém Tempu. Bylo nás tam tehdy snad 30 nových, co jsme stáli v řadě a podle prstu a oka určovali, z jaké strany budeme pálit.

Kdo vás k softballu dotlačil?

Ondra: Moje mamka. Znala se dobře s Pepou Češkou, který kdysi vedl Meteor. Bydleli jsme na Praze 4 a na Meteor to byla skoro hodina cesty a navíc on říkaval, jestli je někdo nejlepší v trénovaní mládeže, tak je to Vlasta Brych na Tempu a od té doby jsem byl a jsem věrným Tempařem.

Matěj: Mě asi nikdo tlačit nemusel, bral jsem to nějak samozřejmě. S tátou jsme si chodili zaházet a zapálit jen tak. Já se asi těšil, až budu moct začít.

„Tyran“ Vlasta Brych formoval váš postoj k softballu. Co nejvíce z jeho výuky se Vám zadřelo pod kůži? Co je využitelné na každou generaci? Co naopak zapadlo pod vrstvou softballového prachu?

Ondra: Pan Brych byl pro mě nejen ten, který mě výrazně ovlivnil v softballu, ale i v běžném životě. Nedávno o mě jeden můj bývalí podřízený napsal, že dělat pode mnou je jako makat v uranovém dole, ale vždycky odcházíte obohacen a já to měl stejně s panem Brychem. Bolelo to, né že ne, zůstavali jen nejsilnější kusy, ale za to něco dokázali. Tvrdost, drill a nadčasová cvičení, které rozvíjejí nejen fyzickou, ale i mentální sílu, to vše bal a je pro mě pan Vlastimil Brych. Člověk, který utvářel moji osobnost. Věřím, že já jsem podobně formoval i Jirku Brabce, který je dlouhodobě chloubou českého softballu.

Matěj: Asi jsem už Brycha nezažil v jeho pověstných tyranských letech. Pamatuji si jen, jak na nás řval, když jsme se při zápase rozhodli, že při situaci 1,3 budeme každý nadhoz někam házet, aby byla nějaká hra. Já jsem se s Brychem nikdy do velkých diskuzí nedostal, to byl spíš Ondra, který byl úspěšnější a drzejší a možná víc trenérsky zapálenější.

Jak vzpomínáte na vůbec první MS juniorů na NweFoundlandu, kterého jste se oba v 97 účástnili?

Ondra: Mám z toho trochu smíšené pocity. Strašně jsem tomu dával, dřel, kašlal na školu. Softball byl můj život. Ale herně se mi to moc nepovedlo. Nedařilo se mi na pálce a pak se to podepsalo na celkovém výkonu - spokojenosti. Ale jinak velký zážitek vidět poprvé softball na té nejlepší úrovni a ten rozdíl, uff… myslím že pro nás všechny velké vystřízlivění. Asi jediným světlým momentem bylo, že jsme porazili U.S.A.

Matěj: Ono to bylo 1. mistrovství jen pro Českou republiku. MS juniorů běželo již předtím. Já myslím, že bylo čtvrté? Hodně jsem tehdy snil, jak uděláme díru do světa, jak já udělám díru do světa. Hodně jsme trénovali, dodnes mě mrzí, že nejel Štóča, ale je fakt, že jsem si to uvědomil až nějak zpětně po mnoho letech. Taky to byla pro nás první zkušenost s Mikem Stepletonem. Zpětně si uvědomuji, jak mladý byl Martin Chmelík jako trenér, dodnes hledám fantastickou bundu, kterou jsem tam vyhrál. Dodnes pamatuji na takovýho mladýho kluka odněkud z Bohemky, co nám Mirek Dolejš přivedl na testy na FTVS a on skákal a běhal jak blázen. Ten kluk hodně divně házel a byl ročník 81 tak nakonec naštěstí nejel, ale v letošní sezóně bude nastupovat za Tempo J (Petr Vácha pozn. red.)

Kdo Vás kromě Vlasty dále softballově a vůbec sprotovně významě formoval?

Ondra: Bohužel asi nikdo další. Naše generace měla smůlu, že v té době nebylo na trhu mnoho dobrých-ambiciózních trenérů. A těch pár co bylo, tak byli v jiných týmech, já jsem ale Tempo nikdy opustit nechtěl. Vážím si moc Martina Chmelíka, za to kam dostal Chomutov a Tomáše Kusého, za jeho nasazení a za jeho přístup, ten mi sedí. V ostatních sportech jsem se snažil soustředit jen na techniku a drill, žádný formeři u toho nebyli.

Matěj: Mně hodně pomohlo hrozně moc lidí, bez kterých bych byl jiným hráčem. Spousta hráčů z Tempa. Vždyť třeba Radek Bednařík byl skvělý, Pavel Šámal byl neuvěřitelný dříč, pamatuji jak jsem jako blázen soutěžil v tělocvičně, abych mohl mít čepici od Milana Rypky. Celá rodina Bednářů, která mě přišla totálně vypsychlá. Mrzí mě, že se Fanda víc neprosadil. Měl jsem neuvěřitelné štěstí na dobu, kdy se tvořil nový nároďák po MS 1996 a já se do ně dostal. Pamatuji na pokyny Milana Pojera, které pro mě byly absolutně nepředstavitelné a já je žral. Jak se kečrové v MLB trénují, že jim pouští balony z vrtulníků a mnohé další. Měl jsem štěstí, že jsem potkal hráče z předchozí generace – Pepu Středu, Quida Zýmu, Dufčáka, Petra Ditricha, Honzu Zelenku, Emana Bajera. To byly všichni neskutečný hráči, kteří toho tehdy věděli hrozně moc. Pak spousta hráčů z nároďáku – Honza Rumlar, Marek Čermák, Luboš Procházka, Honza Kryšpín, samozřejmě Luboš Vrbenský, Roman Matuška, Míra Krtička, Čabán - Roll, Helmut, Patrik Kolkus, který se stal na dlouhou dobu mým celokariérním spolu i protihráčem. Pak přišli další skvělý hráči a zajímavý lidé – kluci z Hrochu, ze Spectra. Hodně vzpomínám třeba na Šebuka, ale na Makiho, Petra Kolára. Nesmím ani zapomenout na Kamila Koukolíka, Martina Svobodu, Pepu Hanycha, Máru Lapčíku, Jirku Jordána a jeho nesmrtelné hlášky spolu s Matějem Topinkou, Kubou Trčkou, Láďou Prokopem, Standou Havel, dlouhé rozbory s Kopytem. To mluvím pouze o hráčích a je jich mnohem víc a je mi líto, že na všechny se nedostalo, ale třeba ještě dostanu někdy prostor a veřejně budu moc zavzpomínat. Měl jsem ale možnost hrát i se zahraničními hráči a to byla další úroveň softballu – Adam Sobol a Bobby Makkris na ně vzpomínám hrozně moc rád, chytal jsem Terencovi Hibbertovi. Asi opravdu nejlepší nadhazovač a v té době asi i hráč, co jsem mohl s ním hrát. To se zatím nedostalo na trenéry – Martina Chmelíka, Willyho Spotorna, Radka Janouška, Honzu Čermáka, Tondu Pšeničku, Pavla Prachaře, Pavla Maška, Pavla Kasala, Tomáše Kusého i Jardu Korčáka. No a to jsem úplně vynechal ženy v softu. Protože skoro tříletá zkušenost s trénováním Joudrs je něco neuvěřitelného, co mě obrovsky ovlivnilo. Zjistil jsem, jak ten samý sport může být úplně jiný. Jak se můžou dělat a vnímat věci úplně odlišně. Měl jsem možnost poznat jedny z nejlepších hráček a trenérek u nás a i od nich se učit. Tady nesmím nikoho jmenovat, protože bych určitě na nějakou zapomněl a to nesmím :-)

Oba jste v civilu manažeři, Matěj navíc učitel. Ondra dlouho úspěšně řidil alcoholic-beverages retail a whosale v ČR. Jaké poznatky a přístupy z vašich civilních povolání jste aplikovali (Matěji) a budete aplikovat (Ondro) na řízení amaterského softballového týmu?

Ondra: Vždycky jsem chtěl mít v týmu sportovce a dříče. Dříče, kteří když jsou přesvědčeni o správné věci, tak si dou pevně za svým a stojí si za svým. Nevymlouvají se, nesimulují, nehledají problém v okolí, ale v sobě. Pokud máte dobrou strategii a taktiku a věříte jí a dodržujete, pak se výsledek musí dostavit. No a pak to musí hlavně všechny bavit a né se při sportu nebo v práci cítit neustále naštvaně. Naopak, smích a pozitivní přístup je základ.

Matěj: Asi jsem moc učitel humanitních směrů. Mám pocit, že pravda nemusí být jedna. Že ten, kdo je povýšen, nemusí být tím, kdo má být povýšen. Moje působení v Tempu bylo příliš ovlivněno vazbami na mé kamarády, což je na jednu stranu asi dobře, ale „profesionální“ to není a situaci mi to spíš ztěžovalo.

Jak obtížné je na rozdíl od vašich civilních povolání řídit amaterský fastpitchový tým, když v motivaci chybí peněžitá odměna či jiné hmotné benefity? Navíc v současné dosti individuální sportovní době?

Ondra: Já v tom naopak vidím výhodu. Pokud za něco berete peníze, dobré peníze, tak vás to mnohem více svazuje. Zbytečně spekulujete. Když to děláte jen pro sebe, proto, že chcete být s partou lidí, kterou máte rádi a která je vaše druhá rodina, tak to je dost velká motivace, ne?

Matěj: Řekl bych, že na hřišti je to jednodušší. Tam lidé více chtějí, přemýšlí o chybách, mluvíme, přemýšlíme, jak se zlepšit. V práci taková tvrdá kritika po vyhrané/prohrané hodině naštěstí není.

Jaký osobní hráčský softballový zážitek s Vámi stále lomcuje, když se v noci náhle probudíte?

Ondra: Když jsem s ženským týmem Therwil Flyers vyhrál po deseti švýcarskou ligu, tak jsme měl fakt radost. Měli mě za dvacetiletého zelenáče s Čečny a já jim vytřel všem zrak i těm namistrovanejm amíkům. Protože holky dřeli, třikrát týdně tři hodiny + běhání. Źádné počasí nehrálo roli, prostě se makalo a bohužel u toho prasklo i pár kostí.., to byl silnej zážitek. No a pak všechny úspěchy s Tempem. Postup do druhé ligy z přeboru, postup do první ligy. 

Matěj: Pár jich je.

Ondro, Vás to čeká. Nemáte malinko obavy, z týmu plného „koučů“ (krafalů) mezi hráči?

Nechci, aby to vyznělo blbě nebo že nerozumím otázce, ale já s úctou a respektem ke všem hráčům Tempa, moc “koučů”, tak jak já si je představuji nevidím..:). Krafalové asi nějací budou, ale mám snad věk i zkušenosti na to, abych si s tím poradil. Pokud má tým uvnitř rozkladače, pak se musí řezat. Jen zdravý tým s jednotným duchem může dosáhnout těch nejvyšších cílů.

Matěji, málokdo je větším softballovým insiderem v českém softballu. Jak hodnotíte nastoupenou cestu ke skoro profesionalizaci mužské a ženské složky?

Já jsem takovým outsiderem mezi insidery J Mnohé informace ke mně proniknou, ale zrovna nedávno jsem zjistil, kolik toho nevím. Jsem spíše pamětníkem éry, kdy se z čisté zábavy přelomu 80. a 90. let softball posunul na vyšší úroveň a měl jsem to štěstí, že jsem se pohyboval na vrcholu vlny. Nepláču po tom, že neběhám na starém Tempu k backstopu dost daleko a ještě přerušeného běžeckou dráhou. Uznávám, že to mělo své kouzlo a rád na to vzpomínám, ale hrát bych tam nechtěl. Možná stojíme na prahu další vlny, která nás přenese ještě výš a dál. Jen já zatím asi nemám sílu plavat a bojovat tak vysoko. Ale asi nemám bránit těm, kteří sílu mají, aby se český špičkový softball posunul do další dimenze.

Matěji a Ondro, má Tempo po 33 letech šanci na finále?

Ondra: Upřímně, chtěl jsem se moc vrátit do Tempa. A to béčko mi poslední tři roky nestačilo. Snil jsem nastoupit ještě za A-Team a pomoci mu hráčky k nejlepšímu výsledku, ale to bych musel začít znovu trénovat na 200%, což bohužel nejde. Takže pevně věřím, že mu pomůžu letos k nejlepšímu výsledku v novodobé kariéře - titulu, jako hlavní trenér.

Matěj: Vidím, že Tempo dělá vše proto, aby mělo po několika letech dva vyrovnané nadhazovače, podařilo se udržet Mikuláše a přišel Vahič. Nový trenér dostatečně motivuje a bojuje. Staří hráči dozráli. Šance je, ale rozhodne podzimní forma.

Myslíte, že se dá titulu v ČR dosáhnout bez zahraničních posil?

Ondra: Pevně věřím, že ano. Vidíme sice dnes všude kolem sebe, že v řadě sportů to bez peněz nejde. A to je smutné. Já věřím, že v softballe to jde. Měli jsme o tom a máme diskuzi. Moje filosofie je taková, že si titul zaslouží jen ti, kteří si ho vybojují bez cizí pomoci. Sponzoři jsou fajn, pokud investují do rozvoje, materiálu, hřišť. Neuznávám nakupování hráčů v amaterském sportu. 

A TEMPO letos žádné posily nemá?

Ondra: Ano, také máme letos dvě posily. Nicméně Mikuláš už za Tempo v loňském roce nastupoval a co jsem pochytil, tak dobře zapadl a Petr Vácha je pro mě vlastně skoro Tempař. Kdyby mi ho tehdá nepřetáhl Matěj do Krče, tak možná mohl kroutit v zeleno-žlutém dresu více než desátou sezónu. 

A na závěr, každý na to musí odpovědět. Co Vás na softballu a softballovém prostředí fascinuje, že jste mu věnovali tolik osobního volna, mnohdy na úkor vlastních rodin?

Ondra: Snoubení inteligence, techniky, výbušné síly a semknuté partě.

Matěj: Mně softball přinesl a dal spoustu věcí. Spoustu kamarádů, skvělých zážitků, spoustu úspěchů. Musím říci, že nevím o sportu, kde bych měl šanci dosáhnout takových věcí jako v softu. Zároveň mi soft přináší možnost dívat se na mraky, na krásné západy slunce na Hrobech, večerní mlhy na Krči. Dal mi velkou sounáležitost s mojí rodinou, vidět tátu na hřišti, je skvělé. Mít si o čem povídat se sestrou, mít společné známé. Na softballu jsem se potkal i s Adélou. Je to součást mého života. 

Děkuji za rozhovor

Marcin Uswiglo

POKUD CHCETE VYHRÁT TITUL, MUSÍTE SI HO ZAPLATIT NEBO NAJMOUT TYRANA, odpovídá Rosťa Taud

Horst Geschwinger, nový mediální spolupracovník Tempa, tentokrát ostrými dotazy atakaval vždy ostrého, břitkého a rychlého Rosťu Tauda:

Jaro klepe na softballová hřiště. Rozproudí ve vás tento roční čas i softballovou krev?

Ne. Tu rozproudí jen nezapomenutelný výroky některých softballových „osobností“.

Rosťo, jak se cítíte ve vnějším poli? Máte pocit, že týmu budete prospěšný právě tam? Loni vás tam vedení přesunulo a blýskl jste se pár parádními akcemi…

Ano. Bývalí spoluhráči z Chomutova mi říkali: „Tak už na to přišli i na Tempu, že nejlepší je pro tebe devítka bez pálky.“

S tím souvisí, jak hodnotíte loňskou sezonu a celkové 3 roky pod Matějem Bížou?

Matěj mi maximálně vyhovoval. Svým přístupem. Je to pro mě skutečnej kouč, kterej respektuje hráče a kterýmu jde o výsledek týmu. Ne o osobní prezentaci na hřišti. Má obrovský zkušenosti a zavedl spoustu novinek. A lidi to bavilo a dřeli. To, že jsme nevyhráli medaili, je samozřejmě obrovskej neúspěch. Kolosální. A vlastně mě to mrzí hlavně kvůli němu. Teď je to tak, že pokud chcete vyhrát, musíte si to zaplatit, anebo angažovat tyrana.

Nastoupíte za Tempo sedmou sezonu. Můžete tedy už srovnat chomutovský přístup k softballu s tempařským?

Tempáckej přístup je dost podobnej tomu chomutovskýmu. Skoro každej den vám někdo napíše, jestli si nejdete zapálit, zatrénovat nebo zacvičit. Je tu spousta lidí, která tím absolutně žije. S něčím takovým jsem se třeba ve Spectru nesetkal (hrál jsem tam sice jen jeden rok, moc se ale neví, že mi umožnili předtím s nimi 5 let trénovat, i když jsem hrál za Beavers). Taky vlastně skoro všichni Tempáci bydlí na Praze 4, takže je to jak v Chomutově. Není problém se sejít. Chomutov měl jen trochu jinýho ducha, sebevědomí. Tam se na každej zápas šlo s tím: „Tohle je naše soutěž a voni nám ji chtěj vzít.“ V Tempu je to: „Pojďte zabrat, musíme vyhrát.“ Cítíte ten rozdíl? Jenže samozřejmě za Chomutovem stály ty mraky úspěchů.  A pak taky ten mašinfíra u kormidla. To se to jinak káže. Teď se ale v Tempu podobného ducha snaží vnést Mikuláš Klas. Už jen stačí, aby se naučil nadhazovat.

Jak se Vám zamlouvá příprava pod novým koučem Ondrou Ročkem?

Rád bych si zahrál, tak se radši zdržím komentáře. Udělám vám generála po boji, jestli v říjnu zase přijdete. Ale myslím, že platí, že pokud chcete vyhrát, musíte si to zaplatit, anebo angažovat tyrana.

A my teď s Ondrou Ročkem udělali vlastně oboje.

Kdo vás k softballu přivedl? Byla to náhoda? Nebo jste k softu jednoduše „spadl“ z okna svého paneláku? (Rosťa bydlel v Chomutově přímo nad hřištěm, pozn. red.)

Líbily se mi helmy. Odmalička. (Spal jsem v hokejový brankářský.) A taky mě bavilo všechno americký, protože to bylo nový a neznámý (do školy jsem holt chodil ještě za komunistů). No a dole pod barákem běhali kluci v helmách a dělali nějakej americkej sport. Chtěl jsem spíš hrát americkej fotbal. Maj lepší helmy a pak taky ty vycpaný ramena. Kdybych se narodil v Praze, hrál bych asi ten fotbal. Anebo boxlakros.

Kdo vás softballově významně nasměřoval, ovlivnil?

Těch lidí byly mraky. Nejdůležitější je asi Martin Chmelík. To byl můj úhlavní nepřítel. Můj herní vzor byl Patrik Kolkus. Doslova neopakovatelná byla roční trenérská zkušenost s Tomášem Kusým. Určitě mě ovlivnilo i potkávání se na hřišti s Davidem Mertlem, Jaroslavem Mikulcem nebo Jirkou Brabcem. Jako z jiného vesmíru byla zkušenost s Filipem Kolacím, který v ČR jako první zorganizoval turnaj s fantastickou finanční výhrou a unikátní mediální prezentací a pak mě celý rok jednou týdně vozil do Chomutova na trénink a zase zpátky. Moc se to o něm neví, ale ten člověk byl stejnej nadšenec jako třeba Petr Bednář.

Co vás na hře fascinuje?

Že můžu bejt špatnej a stejně mít medaili dřív než kapitán chlapskýho nároďáku.

Jak se Vám zamlouvá současný aktivní tlak na skoro profesionalizaci a organizaci softballu, resp. jeho mužské části? V oddíle se podílíte na jeho mediální prezentaci. Jak hodnotíte nároky svazu na medializaci?

Já ty lidi chápu. Dělaj to proto, aby to někam posunuli. Ale už se tu objevuje ten problém politických elit. Na jejich úrovni je to už tak profesionální, že to nikdo jinej dělat nemůže. Takže oni už nejsou schopný vidět ty obyčejný problémy dole a zároveň na ně nikdo nevyvíjí tlak, aby sami vyhodnotili vlastní kroky jako neúspěšné. „Program 3. ligy je úspěšný. Je v něm 74 týmů.“ Ano, ale jsou tam i týmy, které odjedou jen jeden turnaj. Hlavně tam ale není žádnej, kterej by chtěl postoupit. Což je podle mě hlavní smysl 3. ligy. Takže pro mě je program 3. ligy neúspěšný. A podobně je to třeba s programem iScore. Podle svazu jsou desítky proškolených, všichni to plní a běží to. Co na tom, že to je vyplněný blbě, že většina proškolených je 13letá a neví ani, kdy je aut šlapaný, a že po protestu sedmi z osmi extraligových týmů v roce 2015 svaz tvrdil, že to v dalším roce bude zajišťovat vlastními iScorery. Pamatuje si ještě někdo taky, že loni schválili, že v roce 2018 musí mít každé extraligové hřiště světla? Proč? Aby se hrálo i ve všední den? To nikomu nevadí ta podloudnost, s jakou to udělali? Bez vysvětlení? Když se Jakub Kopřiva ptal na setkání v Kácově na vyhodnocení konkrétních přešlapů vedení, bylo mu vždycky sděleno: „Budeme se tím zabývat.“ Proč se tím nikdo ale nezabývá teď? A stejné je to s medializací. Ukázkový případ je masáž kolem olympiády. Když se bavíte s lidmi ze svazu offrecord, řeknou vám, že tuhle šanci jsme prošvihli už minimálně před čtyřmi lety. Ale tváříme se, že je to v pohodě. Kór potom, co polovina původního nároďáku odmítla s vedením dál spolupracovat. Mediální komise by se hlavně měla teď zabývat PR Pavla Křiváka. Protože to, jak na svazovém webu prezentoval jinak katastrofální MS žen a teď „zájezd“ na Floridu, kde se hrálo proti výběru do 16 let, je fakt hrůza. Hlavně že víme, co měl kdo k snídani a kolik stojí let helikoptérou and New Yorkem. Teď prohlašuje, že „pro olympiádu musíme všichni makat“. Když to nevyjde, budou za to moct asi ti, co nemakali (což rozhodně Křivin není). Chybí mi tu jakákoli sebereflexe. Jestli tomu svaz skutečně tak věří, jak tvrdí, očekával bych větu: „Buď olympiáda, nebo to balim, protože těch neúspěchů už bylo dost.“ Já týhle mediální masáži nevěřím a říkám otevřeně: Jestli se ženskej nároďák dostane na olympiádu v Tokiu, tak sním svoje trenky. A můžete mě citovat.

Děkuji Vám za rozhovor

Stanislav Schwingerland