Náš reportér Vláďa Švihálek pro vás připravil první ze série předsezonních rozhovorů s hráči našeho áčka. Jako první stál před mikrofonem veterán a nejstarší člen týmu Petr Bednář:

Přestože venku vládnou tuhé mrazy, sezóna 2017 se kvapem blíží. Jak se těšíte?

„Těším. I po těch letech strávených na hřišti a v tělocvičně, mě blížící se jaro a tedy začátek sezóny pozitivně dráždí. Stále dost intezivně. Softball mám velmi rád. Nedávno jsem zrovna jel Korunovační směrem ke Kotlářce. Krásně svítilo sluníčko na to kaštanové stromořadí, vzduch byl malinko prohřátý. V takové konstelaci se mi vždy automaticky vybaví jaro a návrat na hřiště po přetrpěné zimě (v tělocvičně). Navíc útulný field na Kotlářce, resp. milé vzpomínky na první mače tam počátkem 90. let mám hluboce zažrané pod kůží. Stejně tak nedalekou Letnou. Ještě v ´92 jsme tam hráli mače Pražského přeboru juniorů. Stejně jako tisíce našich předchůdců. Asi si to nedokážeš představit, dobře odpálíš a vnější pole letělo pro míč pomalu až na koleje (smích)“

Kolikátá sezóna Vás čeká?

29. softbalová sezóna

Vzpomenete si ještě na svůj první mistrovské utkání?

Vzpomenu. Bylo to kolem 10. května 1989 v Radotíně, pod kolejema na fotbalové škváře. Znáš to tam, ne? Hráli jsme tam s kadety proti Radotínu. Na softball jsem chodil právě 3 týdny a Vlasta Brych mě postavil do levého pole. I tam jsem se párkrát proběhl až ke kolejím, když nám soupeř přepálil vnějšek. V Radotíně byly už tenkrát ranaři“

Jak jste se k softu dostal?

No poprvé na tzv. nultém turnusu letních táborů 1985. Tenkrát byla poslední Spartakiáda a škola končila v půlce června. A těch zbývajících 14 dní do konce června se pořádali mimořádné turnusy táborů. Byly jsme tuším od tátovi práce v Lučkovicích. Měl tam tábor Elektropřístroj Modřany. Hrál sem tam softball, hodně profíků tam tenkrát bylo, ale už si zaboha nevzpomenu, odkud byly. Nejvíc ze všeho mě fascinovalo, když někdo pořádně švihnul a pálka mu ulítla daleko mezi diváky (smích). Znáš to, v dospělém softu to není tolik vidět, ale v MLB se to párkrát za season stane.

Prý Vás sportovně i softballově ale velmi ovlivnil jin tábor a to Bohemácký v Ledči nad Sázavou?

Ano, zásadně. Od ´83 do 88 jsme tam se všemi sourozenci a dalšími Bohemáky (tehdy jedna z největších TJ v Praze) trávil vždy druhý turnus. Tři nádherné týdny uprostřed prázdnin. Nonstop sportování. Ráno 2x 2 hodiny, odpoledne to samé. Dokola 20 dní! Od vodních sportů, přes kolektivní, atletiku až po orientační běh. A po večeři povinný volný program, kdy jsme zase sportovali. A na louce hned vedle tábora u Sázavy (Sluneční zátoka, kde Foglar před válkou tábořil se svým oddíle – nyní je tam na něj památník). Na TÝ louce jsme hráli po večerech softball, protože táborová nářaďovna měla všechno myslitelné sportovní náčiní, tedy i známe Batosovo softballové. Mimochodem, dokážeš si představit, že nyní děti, 3 týdny bez rodičů, jen dopisy, žádné mobily, NONSTOP intezivně sportují? Od prvňáčků až po deváťáky? My byly vloni v létě s malými Tempáky a Tempařkami na soustředění a po necelých 5 dnech byly, byť statečně bojovali, notně zmoženi… Takže tam mě soft totálně uchvátil. Hrál jsem do té doby judo a basket, ale nejsem moc fyzicky asertivní, což v těchto sportech docela potřebuješ (taky jsem byl o pár kilo lehčí :-). V softu není moc fyzických kontaktů a to se mi něm také líbí.

A kdy jste poprvé vkročil do Tempa?

Na podzim ´88 jsem začal chodit na Gymnásium Ohradní. Když jsme se právě v srpnu ´88 vrátili z dalšího bohemáckého tábora, nadšeni ze softu, hledali jsme nějaký softový oddíl pro bráchu Pavla. Vedle ve vchodu nám soused povídá, že chodí joggovat na staré Tempo. Až tam prý nějaký hřmotný vousatý pán trénuje softballovou mládež. Tak tam brácha v září 1988 začal jako první z nás chodit. Já mezitím v prváku gymplu blíže poznal to hřmotného chlapíka a v dubnu 1989 bylo jasno. Konec basketu a softball! Začali klasické Vlastovi svérázné nezapomenutelné tréninky. Mimochodem, na dnešní mládež v jejich ostré podobě bohužel (nebo naštěstí, smích) zcela nepoužitelné. Z mnoha a mnoha důvodů. A ještě poznamenám. O Tempu jsem se něco dozvěděl i z pečlivě vedené nástěnky Krče, kterou někdo spravoval na Pavláku u zastávky. Sportovní oddíly tehdy měli právě na veřejných místech nástěnky. V dobách bez www pro malé sporty důležitý info kanál J

Odbočím, když tak zaníceně hovoříte, co Vás tedy na softu fascinuje?

Čistá esence atletiky. Ve velmi technické podobě. Jak rád říkám, Honza Železo tím oštěpem musí hodit co nejdál do docela široké výseče. Soft a baseballisti jejich oštěpem (míčem) musí navíc hodit přesně. A jeho spoluhráč ten „oštěp“ musí chytit, aby hod měl nějakou cenu.  A nejen chytit.  Do toho někdo sprintuje. Rovnou tedy 3 atletické disciplíny během jedné akce. Nezaměnitelné soft (base) hřiště. No a vlastně neustále „prohrávání“. Na pálce i ti nejlepší jen prohrávají. BA přes 0,500 je vzácnost. S nadhazovačem tedy víceméně stále prohráváš. Přesto tvůj tým může zvítězit. Proto Amíci uměj prohrávat, i když to není možná na první pohled znát. Mají pálkovací hry v krvi, včetně věčně neúspěšného souboje s nadhazovačem. No a právě ten souboj nadhazovač-pálkař. Kdo nezažije, nepochopí jeho kouzlo…

Co první zápas za muže?

Jasně. Duben 1991. Kotlářka. Sněhová přeháňka, obří vločky. Protože se po revoluci z moha důvodů skoro rozpadlo naše mužské áčko. Bylo třeba jej doplnit. Vlasta Brych nás tenkrát na jaře 1991 nekompromisně poslat do áčka. Z veteránů tehdy zbyl je Sváťa sr. (vedl tým). Jarda Cihlář, Karel Medek + Dušan Janáček a pár dalších. Doplnili jsme je mi, totální ucha. Také to stálo „zato“. Bída. No a ten zápas se klepu na lavičce jako náhradník, když v závěru mě Sváťa vyšle na pálku. Proti tehdy velmi dobrému V. Kozákovi. Dopadlo to nevalně…

Klíčová 90. léta tedy pro mužský softball na Tempu nezačala moc zářně?

Ano, máš pravdu. Začala bídně. Mužský tým opustili mnohé opory a doplnili jsme ho mi nezkušenci. Výsledkem byl sestup z PPM v roce 1991 (tehdy nejvyšší soutěž v ČR). A v roce 1992 jsme tak nemohli bojovat o postup do vznikající 1. ČSL. Sice jsme se dostali zpět do Přeboru, ale v roce 1993 jsme, stále velmi nezkušení a už jen se Svátou Smyslem, Márošem Bulargou a Dušanem nevybojovali flek ve vznikající 2. lize. Rázem jsme se v roce 1994 ocitli dvě soutěže od vrcholu. A zůstal jen věrný Dušan Janáček. Byl skvělý člověk, dodnes velmi lituji jeho odchodu. Bohužel to byl i dobrák, pro vedení týmu často nevhodná vlastnost. A tak jsem se ve 20 letech fakticky ujal vedení týmu. Do béčka odešel i Svata sr. a zůstaly jsme tak mladý ucha, jen Dušan nám pomáhal, s mým vedením (nezkušeným). Dva roky jsme se s PV v Přeboru rvali o postup do kvalifikace o 2.ligu. Až po třech letech v roce 1996, kdy jsme neprohráli jediný zápas sezony (mistrovský), jsme postoupili do vysněné 2.ligy. Nejstaršímu z nás bylo 23 let… Jen Pavel Bednařík byl o 4 roky starší. Hned v roce 1997, první rok v 2. lize nám až v závěru unikl postup do 2. ligy. Postoupila tehdy kvalitní Slavia Plzeň. To samé v 98, na úkor Mostu. Až v 99 jsme suvereně vyhráli 2. ligu a vrátili se po dlouhých devíti letech do 1. ligy. Spectrum tehdy v baráži smetlo tuším Meteor a rovněž postoupilo.

Ale to nebyl zdaleka definitivní postup?

Nebyl. Stále velmi mladí jsme hned dvakrát na počátku tisíciletí sestoupili zpět do 2. ligy. Upřímně, nebylo pro mě lehké nadhazovat, vest tým, koučovat, vést tréninky. Do toho jsme stále budovali areál. To se podepsalo na našich nevyrovnaných výkonech v tehdy velmi kvalitním a konkurenčním prostředí. Žádný jiný tým (až nyní Plzeň a před ním Most), nepřežil dva sestupy z ligy. A nedočkal se tak třetího definitivního (prozatím J) postupu.

Kdy se tedy výkony áčka stabilizovali?

Definitivně až v roce 2006. Vyzráli jsme a hlavně jsme se uklidnili. Jirka Brabec začal účinně nadhazovat. Po 6 letech se nám vrátil Matěj Bíža, nekompromisní posila. A jednu ze čtyř následujících sezon u nás začal hrát Patrik Kolkus, hráč, ja říkával Vlasta, par excellence a bez kompromisu na druhou. Naše tehdy už téměř 17-letá softballová anabáze tehdy vyvrcholila v roce 2007 asi největším dosavadním úspěchem, i když ne formálním bohužel... V sérii o bronz jsme porazili tehdy famózní Radotín, který neobhájil titul. Tehdy vrcholila má nadhazovačská forma. Rozhodující zápas jsem vyházel. Bohužel soupeř protestoval (že jsme nenahlásili změnu DP na postu v obraně). STK zamítla radotínský protest. Soupeř se nesmířil s verdiktem a odvolal se k Předsednictvu. To však trochu nečekaně výrok STK otočilo… To jen, abys věděl a čtenáři také, jak tenkrát oba týmy softem žili. No a my na protest odmítli nastoupit do opakovaného mače. Úsměvné… Mimochodem mail o tehdejší světového vykladače pravidel mám dodnes J

Zpět do čerstvé minulosti. Nešťastný závěr loňské sezóny. Podepsal se nějak na týmu?

… bída. Celý rok solidně hrajeme. Matěj s námi 3 roky dře, vymýšlí, zpestřuje tréninky, analyzuje. Líbilo se mi to. A pak v semifinále celkově vybouchneme na pálce. Jistě, Hroši byly nesnadným soupeřem, ale takový ofenzivní výbuch jsme nečekali. V sérii o bronz to samé. Smutný konec. Bohužel jsem osobně „přispěl“ měrou vrchovatou k pálkařské agónii.

Zpět do roku 2017. Jak jste spokojen se zimní přípravou?

Drsná, 3x týdně dřeme, nový kouč Ondra Roček se do toho pěkně opřel. Crossfit, pak pole, pak pálka. Líbí se mi to, i když jsem na svých limitech J. Ale kluci opravdu makají a poctivě trénují. Moc se mi libí poctivý přístup obou našich nadhazovačů. Mračím se ovšem nad přístupem omladiny. Chceme z mladšího konce oživit kádr, nabídli jsme to několika našim youngs, ale nějak pomalu se chlapci rozjíždí… Když vidím dřít veterány jako Kryštof nebo Pavel, je mi trochu smutno. Ale i ostatní “mladší“. I oni už jsou vlastě podle kritérií MLB veteráni (10 sezon a více). Jedou na max, ovšem ona zmíněná mládež umí na max tak možná lajkovat…

Posily? Něco se šušká…

Ano, již s námi trénuje velezkušený rychlík Petr Vácha. „Vrací“ se po 19 letech. Málokdo to ví, ale v 98 s námi chvilku hrál. Pak však jeden nejmenovaný hráč na soustředění trochu vyváděl. Petra to odradilo a Matěj ho zlanařil raději do Krče…

Cíle pro sezónu?

Jistě, rádi bychom se opět probojovali do semifinále, pošilháváme po vysněném finále (po 33 letech…) Možná ještě důležitější ale bude, sehrát se dobře s novým koučem Ondrou Ročkem. Bude to výzva. Máme po letech kouče s osobní distancí od mnoha z nás (Ondra skončil v áčku roce 2007 a hodně hráčů tedy nezná), čili nový zajímavý prvek do psychologie týmu.

Jak jste spokojen se stavem současného mužského fastpitche v ČR?

Za ty tři dekády, co je mi ctí být jeho součástí, jsme se dostali vysoko. Díky úsilí mnoha nadšenců. Máme krásná hřiště, někdy dokonce stadiónky. I stadióny už jsou v plánech. Ba dokonce velké softbalové arény. Stojíme těsně pod světovou špičkou. Pokud se tu vyklube pár dalších nadhazovačů, jako je teď pan Holobrádek, můžeme proniknout do špičky. Svaz nyní funguje velmi profesionálně a efektivně. Jen si nejsem jist, jestli k tomu pomohou nebo naopak na překážku nebudou neustále stoupající nároky a požadavky. Na všechno. Hřiště, organizaci, trenéry. Jsme malý sport a toto vše ubírá sil. Spousta z nás sdílí více funkcí. Rostoucí formální požadavky žerou čas. A je to jako v běžném životě. I hospodářském. Tvrdím, čím více „překážek“ (byť dobře myšlených), tím větší šance, že část z nás odradí. Demotivuje. Jak s oblibou říkám? Potřeboval Luboš Vrbenský sebe vyškoleného, svého trenéra vyškoleného, parádní hřistě, iscorera, apod., aby se stal špičkovým nadhazovačem? Odpovídám ne! Jak říkával Mike Stapleton, 4 „D“ (determination, discipline, desire, dedication) jsou potřeba. Nic víc. A 8 stejně praštěných spoluhráčů. Což není v současné době tak snadné…

Děkujeme za rozhovor

Mirek Švihlý