POKUD CHCETE VYHRÁT TITUL, MUSÍTE SI HO ZAPLATIT NEBO NAJMOUT TYRANA, odpovídá Rosťa Taud

Horst Geschwinger, nový mediální spolupracovník Tempa, tentokrát ostrými dotazy atakaval vždy ostrého, břitkého a rychlého Rosťu Tauda:

Jaro klepe na softballová hřiště. Rozproudí ve vás tento roční čas i softballovou krev?

Ne. Tu rozproudí jen nezapomenutelný výroky některých softballových „osobností“.

Rosťo, jak se cítíte ve vnějším poli? Máte pocit, že týmu budete prospěšný právě tam? Loni vás tam vedení přesunulo a blýskl jste se pár parádními akcemi…

Ano. Bývalí spoluhráči z Chomutova mi říkali: „Tak už na to přišli i na Tempu, že nejlepší je pro tebe devítka bez pálky.“

S tím souvisí, jak hodnotíte loňskou sezonu a celkové 3 roky pod Matějem Bížou?

Matěj mi maximálně vyhovoval. Svým přístupem. Je to pro mě skutečnej kouč, kterej respektuje hráče a kterýmu jde o výsledek týmu. Ne o osobní prezentaci na hřišti. Má obrovský zkušenosti a zavedl spoustu novinek. A lidi to bavilo a dřeli. To, že jsme nevyhráli medaili, je samozřejmě obrovskej neúspěch. Kolosální. A vlastně mě to mrzí hlavně kvůli němu. Teď je to tak, že pokud chcete vyhrát, musíte si to zaplatit, anebo angažovat tyrana.

Nastoupíte za Tempo sedmou sezonu. Můžete tedy už srovnat chomutovský přístup k softballu s tempařským?

Tempáckej přístup je dost podobnej tomu chomutovskýmu. Skoro každej den vám někdo napíše, jestli si nejdete zapálit, zatrénovat nebo zacvičit. Je tu spousta lidí, která tím absolutně žije. S něčím takovým jsem se třeba ve Spectru nesetkal (hrál jsem tam sice jen jeden rok, moc se ale neví, že mi umožnili předtím s nimi 5 let trénovat, i když jsem hrál za Beavers). Taky vlastně skoro všichni Tempáci bydlí na Praze 4, takže je to jak v Chomutově. Není problém se sejít. Chomutov měl jen trochu jinýho ducha, sebevědomí. Tam se na každej zápas šlo s tím: „Tohle je naše soutěž a voni nám ji chtěj vzít.“ V Tempu je to: „Pojďte zabrat, musíme vyhrát.“ Cítíte ten rozdíl? Jenže samozřejmě za Chomutovem stály ty mraky úspěchů.  A pak taky ten mašinfíra u kormidla. To se to jinak káže. Teď se ale v Tempu podobného ducha snaží vnést Mikuláš Klas. Už jen stačí, aby se naučil nadhazovat.

Jak se Vám zamlouvá příprava pod novým koučem Ondrou Ročkem?

Rád bych si zahrál, tak se radši zdržím komentáře. Udělám vám generála po boji, jestli v říjnu zase přijdete. Ale myslím, že platí, že pokud chcete vyhrát, musíte si to zaplatit, anebo angažovat tyrana.

A my teď s Ondrou Ročkem udělali vlastně oboje.

Kdo vás k softballu přivedl? Byla to náhoda? Nebo jste k softu jednoduše „spadl“ z okna svého paneláku? (Rosťa bydlel v Chomutově přímo nad hřištěm, pozn. red.)

Líbily se mi helmy. Odmalička. (Spal jsem v hokejový brankářský.) A taky mě bavilo všechno americký, protože to bylo nový a neznámý (do školy jsem holt chodil ještě za komunistů). No a dole pod barákem běhali kluci v helmách a dělali nějakej americkej sport. Chtěl jsem spíš hrát americkej fotbal. Maj lepší helmy a pak taky ty vycpaný ramena. Kdybych se narodil v Praze, hrál bych asi ten fotbal. Anebo boxlakros.

Kdo vás softballově významně nasměřoval, ovlivnil?

Těch lidí byly mraky. Nejdůležitější je asi Martin Chmelík. To byl můj úhlavní nepřítel. Můj herní vzor byl Patrik Kolkus. Doslova neopakovatelná byla roční trenérská zkušenost s Tomášem Kusým. Určitě mě ovlivnilo i potkávání se na hřišti s Davidem Mertlem, Jaroslavem Mikulcem nebo Jirkou Brabcem. Jako z jiného vesmíru byla zkušenost s Filipem Kolacím, který v ČR jako první zorganizoval turnaj s fantastickou finanční výhrou a unikátní mediální prezentací a pak mě celý rok jednou týdně vozil do Chomutova na trénink a zase zpátky. Moc se to o něm neví, ale ten člověk byl stejnej nadšenec jako třeba Petr Bednář.

Co vás na hře fascinuje?

Že můžu bejt špatnej a stejně mít medaili dřív než kapitán chlapskýho nároďáku.

Jak se Vám zamlouvá současný aktivní tlak na skoro profesionalizaci a organizaci softballu, resp. jeho mužské části? V oddíle se podílíte na jeho mediální prezentaci. Jak hodnotíte nároky svazu na medializaci?

Já ty lidi chápu. Dělaj to proto, aby to někam posunuli. Ale už se tu objevuje ten problém politických elit. Na jejich úrovni je to už tak profesionální, že to nikdo jinej dělat nemůže. Takže oni už nejsou schopný vidět ty obyčejný problémy dole a zároveň na ně nikdo nevyvíjí tlak, aby sami vyhodnotili vlastní kroky jako neúspěšné. „Program 3. ligy je úspěšný. Je v něm 74 týmů.“ Ano, ale jsou tam i týmy, které odjedou jen jeden turnaj. Hlavně tam ale není žádnej, kterej by chtěl postoupit. Což je podle mě hlavní smysl 3. ligy. Takže pro mě je program 3. ligy neúspěšný. A podobně je to třeba s programem iScore. Podle svazu jsou desítky proškolených, všichni to plní a běží to. Co na tom, že to je vyplněný blbě, že většina proškolených je 13letá a neví ani, kdy je aut šlapaný, a že po protestu sedmi z osmi extraligových týmů v roce 2015 svaz tvrdil, že to v dalším roce bude zajišťovat vlastními iScorery. Pamatuje si ještě někdo taky, že loni schválili, že v roce 2018 musí mít každé extraligové hřiště světla? Proč? Aby se hrálo i ve všední den? To nikomu nevadí ta podloudnost, s jakou to udělali? Bez vysvětlení? Když se Jakub Kopřiva ptal na setkání v Kácově na vyhodnocení konkrétních přešlapů vedení, bylo mu vždycky sděleno: „Budeme se tím zabývat.“ Proč se tím nikdo ale nezabývá teď? A stejné je to s medializací. Ukázkový případ je masáž kolem olympiády. Když se bavíte s lidmi ze svazu offrecord, řeknou vám, že tuhle šanci jsme prošvihli už minimálně před čtyřmi lety. Ale tváříme se, že je to v pohodě. Kór potom, co polovina původního nároďáku odmítla s vedením dál spolupracovat. Mediální komise by se hlavně měla teď zabývat PR Pavla Křiváka. Protože to, jak na svazovém webu prezentoval jinak katastrofální MS žen a teď „zájezd“ na Floridu, kde se hrálo proti výběru do 16 let, je fakt hrůza. Hlavně že víme, co měl kdo k snídani a kolik stojí let helikoptérou and New Yorkem. Teď prohlašuje, že „pro olympiádu musíme všichni makat“. Když to nevyjde, budou za to moct asi ti, co nemakali (což rozhodně Křivin není). Chybí mi tu jakákoli sebereflexe. Jestli tomu svaz skutečně tak věří, jak tvrdí, očekával bych větu: „Buď olympiáda, nebo to balim, protože těch neúspěchů už bylo dost.“ Já týhle mediální masáži nevěřím a říkám otevřeně: Jestli se ženskej nároďák dostane na olympiádu v Tokiu, tak sním svoje trenky. A můžete mě citovat.

Děkuji Vám za rozhovor

Stanislav Schwingerland