Softballový svátek svátků

Pět našich reprezentantů, zleva Lukáš Fiala, Mikuláš Klas, Marek Joska, Michal Kolůch a Petr Vácha

Mistrovství světa skončila téměř tříhodinovým finále mezi Japonskem a Argentinou. Dramatický zápas urvali skvělí Argentinci. Nic nepodcenili, přijeli téměř tři týdny předem, spali ve skromné radotínské hale hned u tréninkového hřiště a nejen jejich viditelná touha zvítězit je dotlačila k titulu. Jsou rychlí, tvrdě a dlouze pálí, zároveň s jistotou slapují a s témeř úplnou jistotou ulejvají. V poli vyjma nadhozu možná nejsou úplně top. Nicméně včerejší double při plných metách v devítce, který je udržel ve hře, byl opravdu nadpozemský. Titul si absolutně zaslouží!

Mistrovství jako takové bylo navenek parádně zorganizované a připravené, za což my fanoušci vřele děkujeme vedení ČSA v čele s předsedou Gabrielem Waagem. Oba útulné areále byly parádním dějištěm pro opravdu špičkový světový mužský fastpitch. Osobně jsem nadšený, stejně tak jako ostatní, s kterými jsme měl možnost mluvit. Jediné, co možná zúčastněné týmy tolik nenadchlo byl nový nesoftballový systém playoff. Netuším ale, proč nastala tato změna na klasické playoff. Z prověřeného systému na dvě porážky pro první dva týmy ze základních skupin.

Vystoupení české reprezentace bylo nadšené a průnik mezi nejlepších 8 týmů je pozitivní výsledek (vzhledem k silné skupině). Bohužel téměř zcela vybouchla pálka i její koučing. Kdyby fungovala tak jak měla dle představ (power hity, homeruny, čtení nadhozů, volba nadhozů), pak by několik zápasů se silnými celky jistě velmi zdramatizovala. Nicméně, znovu, po tisící opakováno. Bez pestrosti v útoku to dle mě prostě nejde. Světový nadhoz je na hranici palitelnosti. Po tisící zopakujme jednoduchou věc. Není pro obranu nic víc rizikovějšího a zneklidňujícího, když netuší, zdali má čekat smrtelnou bombu, nebo krátkou ulejvku či slap. Vedení týmu zvolilo powerhitting. Respektujme to. Že to nevyšlo je fakt. Je to sport a kdyby každému týmu vyšla jeho taktika a příprava, museli by být všichni mistři, což přirozeně nejde.

Hráči i vedení týmu má ale nejen můj obří obdiv za vynaložené úsilí v amatérském sportu nevídané. Jestli ho paradoxně nebylo příliš (toho úsilí), tento fakt nijak neznehodnocuje.

Doufejme, že téměř rodinná atmosféra MS (a obecně světového mužského fastpitche) nabudila mladé talentované hráče celého českého softballu. A budou mít motivaci dokázat, že boj o medaile na dalších MS nemusí být jen z říše snů. 

Snad se za našich životů podobného svátku v ČR znovu dočkáme. Bylo to nezapomenutelných 10 dní. Třeba se podaří uspořádat i ženské MS.

Petr Bednář